Stejně jako v jiných městech i v Hřensku je parkovné za 150,- Kč. Z parkingu se dá jet asi kilometr až dva autobusem, ale my jdeme pěšky. Silnici vystřídá cesta. Kráčím do kopce a míjím hordy turistů. Jsou jich stovky. Mladí, staří, štíhlí, tlustí. Stezka je dlážděná s pískem a klikatí se vzhůru do kopců mezi skály.
Ještě před Pravčickou bránou je odbočka k jeskyni Českých bratří. Jeskyni, která byla obydlena už v pravěku, tak jako celá tato oblast. Všude se tu nacházely kousky pazourků, kostí a keramiky z pozdějších dob i dalších historických věcí. Většina lidí jeskyni mine. Ne, že by nebyla vidět. Ne, že by nebyla označena. Prostě ji všichni minou a spěchají na Pravčickou bránu.
K Pravčické bráně je to už jenom kousek. Od první chvíle, kdy se na ni naskytne pohled, se celý štrůdl turistů značně zpomalí. Všichni vytáhnou mobily a začnou fotit selfíčka. Každou chvíli se zastavuju, abych někomu nezkazil fotku. Stoupám, jdu po dřevěném mostě, zastavuju a čekám až se někdo vyfotí, zase stoupám. Před areálem, kde je Pravčická brána, mě zastaví turniket a stánek s prodejem vstupenek a suvenýrů.
V placeném prostoru je restaurace, občerstvení a prohlídky i vyhlídky. Samotná Pravčická brána už několik let není přístupná. Je z pískovce a ten se s každým turistou víc a víc ničil. Správa parku ji tedy vyňala z turistického okruhu areálu. Přesto je na ni hezký pohled a rozhodně stojí za návštěvu.
Na jedné z vyhlídek si ohřívám konzervu s obědem. Je tu hezký pohled na skalní stěny naproti přes kopec od Pravčické brány. K obědu se dnes podávají vepřová jatýrka na cibulce. A aby to líp klouzalo do krku, zapíjím to svým domácím pivem. Kolem chodí turisti, a někteří skoro jako kdyby záviděli. Aby ne, moje pivo je fakt dobrý!
Cestu od Pravčické brány lemuje zleva skála a zprava ji hraničí příkrý sráz. Nevracím se totiž hned k autu. Moje kroky vedou Gabrielinou stezkou na Mezní louku a doprovází je naučná stezka. Popisuje nejen přírodu, ale i historii kraje, protože ta je stejně bohatá jako jeho přírodní krásy. Jsem v kolébce turistiky v Českých zemích.
Na Mezní louce je hotel, kde to vypadá na pěkné posezení. Bohužel usměvavá obsluha hodně rychle zažene úsměv jen co zjistí, že jsme Češi. A nebo se jim nelíbilo, že jsme zvýšili počet hostů v už tak plném lokále? Že mají víc práce? Nevím, ale rozhodně to mělo za následek, že jsem zavelel rychle k odchodu.
Z Mezní louky vede modrá a pak žlutá k Divoké soutěsce, kde se musí člověk přepravit loďkou. Cesta totiž prochází první zónou národního parku a končí na břehu říčky. Je zde míň turistů, protože Divoká soutěska opět není tolik známá, jako další úseky. Cestička je vytesaná do skály a místy ve skále drží v podobě dřevěné lávky.
Jízdu loďkou komentuje převozník. Je asi unavený z celého dne. Rozhodně jeho výklad nepřidává jízdě moc na atraktivitě a kdyby ve výsledku mlčel, udělal by líp. Touha mít dnes už padla z něj přímo čiší. Doufám, že další převoz bude lepší.
Na druhou jízdu je o poznání větší nátřesk lidí. Jedná se o téměř poslední jízdu a stojí se tu fronta. Těsně přede mnou se naplní loď a já tak zůstávám první v pořadí na další přívoz. Právě se vyhýbá odjíždějícímu plnému škuneru a kotví v přístavu.
Nalodím se k převozníkovi, který by se spíš hodil na harleje s holkou v batikovaném tričku. Jak kdyby spolu měli co nevidět odjet na hippie koncert. Má knír, dlouhé vlasy sepnuté čelenkou a i z jeho hlasu je znát, že si s ničím nedělá těžkou hlavu. Vyplouváme.
Oproti kolegovi převozníkovi z vrchní části toku je tenhle frajer opravdu vtipnej. Dovede záhadně kombinovat tři jazyky dohromady tak, aby výklad pochopili i německy a anglicky mluvící cestující. Navíc se pochlubí, že má opravdu harleje a těší se, jak s ním hned z plavby pojede na týden na dovolenou. Ale předává to tak neskutečně energicky, že mám chuť hned koupit svýho harleje a vyrazit taky!
Naše plavidlo přiráží ke břehu, „nashledanou, auf wiedersehen, good bye, do widzenia, arrivederci, viszontlátásra, adíos,“ loučí se náš prevozník.
K autu je to kousek a jde se hezky. Mám slušné tempo a většinu lidí předejdu. Ale najednou mě předejede frajerskej převozník. Přátelsky pozdraví a energicky pokračuje v mašírování na Hřensko. Nemám šanci udržet s ním tempo. Nejspíš se na toho harleje fakt hodně těší. Hodně moc!
K autu kráčíme zase kousek po silnici. Téměř plné parkoviště u silnice se vyprazdňuje a za mnou se ozve hluboký bublavý zvuk motorky. Harlej osedlaný naším převozníkem se blíží. Motorkář mávne na pozdrav a zmizí za zatáčkou. I já se chystám k odjezdu. Přezouvám pohory za botasky. Startuju svůj vůz. Vycouvu z parkoviště. Zařadím a mizím z Hřenska směrem k Tiským stěnám.
Pravčická brána i její okolí jsou krásné. Plné turistů, ale krásné. Z fotek v muzeích a na pohledech jsem viděl i zimní období. Sníh dodává krajině úplně jinou tvář. Tu zimu na zádech cítím i v parném létě. Pochmournost podzimních fotek zase melanchonii a tajemnost. A vsadím se, že tu v těch obdobích bude mnohem míň turistů.
