Velikonoční vandr z roku 2018 mám ve svých vzpomínkách jako vandr s nejbláznivějším počasím, co jsem zažil. Aby taky ne, když se to všechno odehrálo kolem 1. apríla!
Je 30.3. a my čekáme brzy ráno na vlak. Jedu s Mojem a kamarádkou Anetkou z Brna. Máme před sebou čtyři dny volna, a tak chceme jet někam dál. Dnešním hlavním cílem je Soos a to je opravdu na druhé straně republiky. Brácha nás tam už bude čekat.
Opět jsme přecenili schopnost ČD jet na čas. Z Prahy se vezeme SC Pendolinem v první třídě, jiné jízdenky už zkrátka nebyly. Začíná to stylově. V maskáči, se starou usárnou, kytarou a kloboukem do této skupiny cestujících moc nezapadám. A brácha bude čekat o něco dýl…
Jsou asi tři odpoledne a my jsme dorazili do Nového Drahova, cíle naší cesty. Tedy, prvního cíle. Soos je Národní přírodní rezervace plná pramenů a bažin. Byl jsem zde kdysi s rodiči a bráchou v létě. Teď je jaro a ráz krajiny je zcela jiný. Oproti vyschlým a solnými krystaly pokrytým pláním vidíme jezera, bublající bažiny a cítíme síru. Procházka asi po dvou hodinách končí a my míříme na první nocoviště.
Následujícího dne se k naší výpravě po obědě přidává Vojtova Martina, a jsme na chvíli v plném počtu. Procházíme kolem rozhledny Kapellenber na Německém území. Je to trochu jiná rozhledna, než jsem předpokládal. Čekal jsem dřevěnou moderní rozhlednu. Místo toho koukám na kamennou historickou stavbu a u vstupu vybírají vstupné. Je to asi půl eura nebo jedno na osobu. Není to drahé. Ale nikdo u sebe nemá ani cent. Ani Mojo ne, rodilý slovák. Zachrání nás německý postarší pár, který za nás platí vstupné. Lidi jsou hodní, i když vám nerozumí.
Z rozhledny míříme kolem vesnice Výhledy na Goethovu skalku. Výhledy jsou spíš chatařská oblast než vesnice, ale potkáváme zde postarší milé chataře, kteří nám doplní vodu do čutor. Slovo dá slovo a pán se s námi loučí vřelým pozváním, že „zítra kolem jedenácté budu mít vyuzené sýry a krkovičku, tak se stavte ochutnat, když budete mít cestu kolem.“
Goethovy skalky jsou krásné a dokonce se tu našly i jeskyně, ve kterých by se dala přečkat noc. Vojta s Martinou se zítra ráno odpojí a tak zalehneme na noc tady. Večer je oproti příjemným 20 stupňům přes den chladný a větrný. Snad má prý i trochu zapršet. Jeskyně se bude hodit, pokud opravdu zaprší.
Ráno. Brrr! Přes noc trochu sprchlo. Na poli je jinovatka a námraza. Je 1. apríla. Co jiného bych tohle vtipné ráno čekal? Brácha s Martinou nás opustili, ještě než se mi udělalo kafe. Měníme tedy plány. Našel jsem zříceninu hradu Neuberg, kde bychom se mohli utábořit. Podle mapy to vypadá, že je kousek nad vesnicí.
Vyrážíme. Je krátce po deváté. Jdeme kolem chaty našich obdarovatelů vody a ač je brzy, tak na nás hodný pán volá, že už má první várku douzenou a ať jdeme ochutnat. Nemusí nás dlouho přemlouvat.
Dostáváme pivko a na ochutnávku výborné uzené. A jako bonus výklad o pánově udírně! Je to bývalý kominík a udírnu si sám postavil. Pravda, že tak dobré uzené jsem dlouho neměl. Není zčernalé, ale opravdu jen teplem zauzené.
Výklad byl zcela detailní a kdybych si dělal poznámky, tak mám teď stejnou udírnu. Bohužel si pamatuju jen pár útržků. Neměli jsme s sebou nic, čím bychom poděkovali než svými slovy a tak jsme pánovi poslali po návratu z Brna pohled. Nevím, jestli dorazil, ale doufám, že ano. Lidi jsou hodní, i když si rozumí.
Cesta s plnými břichy jde pomaleji, ale o to lépe. Jen je hrozný vítr. Navíc přivál déšť. Vydatný déšť. Výhodou jarního větru je, že si svůj vydatný déšť zase odvál. A dokonce roztrhal i mraky a vysvitlo slunko! Na asi dvacet minut. Pak zase vítr a déšť. Slunko. Duha! Vítr. Hospoda.
Je zhruba čas oběda a zrovna jsme ve Vernéřově. A zrovna před restaurací U Kašparů. To je náhoda! Pivečko a polívka v přijemné hospůdce zvedne morálku. Navíc můžeme v teple přečkat další vydatnou přeháňku. Jak vysvitne slunko, velím k odchodu. Platíme, vycházíme z hospody a… je zase zataženo. Cesta ale musí mizet pod nohama a tak jdeme. Přemýšlím, co si na nás ještě počasí nachystá?
Kráčíme po silnici mezi pastvinami do Podhradí. Slunko střídá přeháňky a mezi nimi hraje intermezzo vítr. Vytáhnu pláštěnku, sbalím pláštěnku. Začíná sněžit.
„Chybí už jenom, aby zahřmělo a máme snad všechny roční období v jednom dni,“ říkám, když se schováváme ve vchodu do obecního domu v Podhradí. Zřícenina Neuberg není nad vesnicí, ale na kopci ve vesnici Podhradí. A nad hradem je škola, ve které je hospoda. Plán je tedy jasný, prohlídka hradu, strategická porada v knajpě a pak vyrazíme do lesa za vesnici hledat nocleh.
Zahřmělo.
Vyměním si nechápavý pohled s Mojem a s Anet a hned následuje výbuch smíchu. Máme to komplet! Rychle na strategickou poradu! Už takhle jsme promrzlí a vyfoukaní od větru. Bagáž hodíme do sklepa hradu. Je tam úplná tma. Beru jen kytaru a jdeme do putyky. Zavírá za 20 minut a tak stihneme snad aspoň ‚jedno‘.
„Pani hospodská, ta zavíračka v osm je neměnná?“ ptám se před objednávkou ‚tří kousků‘. „No, jasně, musím ještě na zítra nabarvit vajíčka.“ V hospodě jsme jen my tři a dva sražené stoly štamgastů. Tahám balíček karet a doufám za nás všechny, že si zavíračku aspoň o hodinku protáhne.
Kolem půlnoci se vracíme do sklepení hradu. Mezi štamgasty byl i rodák z Chrudimě, a když jsme vytáhli kytaru, tak se rozjela zábava. Zábava, kterou ani sama hospodská nechtěla utnout. Vajíčka se jí na, teď už dnešní, Velikonoční pondělí budou barvit asi dost blbě… A my strávíme noc ve sklepení Neubergu. Naštěstí, protože napadlo asi pět centimetrů sněhu. Zkrátka aprílové počasí.
Ranní zbytky sněhu nás doprovodily loukou k autobusové zastávce a před námi byla už jen cesta do Aše. A z Aše na Moravu do Brna. Počasí je chladné, ale už aspoň stálé.
Tohle byl opravdu aprílový vandr! A přesně před dvěma lety. Letošní Velikonoční pondělí (2020) vychází na datum 13.4. a je zatíženo koronavirovou pandemií. Těžko říct, jestli někam vyrazíme, ale zdraví je přednější. S virem je třeba bojovat, jak se dá, jak kdo umí a jak kdo může. Já pomáhám na www.foldingathome.com a jak pomáháš ty?
