Kdyby nebylo Covidu, byla by Cihelna. Vojenská vzpomínková akce v Králíkách. Bohužel celosvětová pandemie trvá a tak je i tahle hromadná sešlost příznivců vojenské historie a techniky zrušena. Přesto se scházíme na vandr v těch místech. Tentokrát jede jenom tvrdé jádro – já, Mojo a Márty. Márty je taky ten, kdo tuhle parádu svolává a plánuje. Vyrážíme s Mojem z Brna a v Moravské Třebové se k nám přidává Márty. V Králíkách na náměstí sedáme do nejbližší hospody na Strategickou poradu. Testuju na tomhle vandru novinku své výbavy – kilt. Na posledním vandru k Dářku mě totiž nepříjemně pokousal vlk a tohle by mohlo líp větrat. Samosebou mé vzezření působí rozruch a dotazy, zda to nosím tradičně jako skoti, na sebe nenechají dlouho čekat.
Posilněni místním čepovaným pivem a s vědomím, že plán, který se může změnit, máme, vyrážíme na nocleh. Však už je zase tma. Obcházíme tvrz Hůrku a pokračujeme směle dál. Kolem je vysoká tráva. Mártyho kroky nás vedou dál od vesnice ke čtyřem bunkrům kolem kopce Výšina. Kopce, který je 666 m vysoký – to nebude náhoda. Obejdem tři bunkry a ani jeden neshledáváme vhodným pro spaní. Nakonec se usídlíme u čtvrtého bunkru – u toho, který jsme potkali jako první a nešli k němu. Ohniště tam je, takže nejsme první, kdo tu stráví noc.
Ráno rozdělám oheň a uděláme si kafe. Mám s sebou starou moka konvičku bez plastového ouška, takže ji můžu dát na oheň i lihová kamínka. Je to mnohem lepší než moje dosavadní klasiky 3v1. V 11 hodin začíná prohlídka na tvrzi Hůrka. Celý den je rozplánovaný tak, abychom stíhali prohlídky bunkrů a vojenské techniky. Cihelna totiž sice není, ale v Králíckém muzeu je přehlídka vojenské techniky. Prohlídka v 11 je sice plná, ale další bude asi za 40 minut, tak se jdeme porozhlédnout po muzeu. Moc toho ale vidět nestihneme. Zastavili jsme se totiž u stánku s medovinou a jelikož mně medovina chutná a kluci si taky rádi dají, s paní ve stánku se dobře povídá… no zkrátka 40 minut uteklo jako voda a už se svolává skupina na další prohlídku.
Ve tvrzi je chladno. Mokrý lezavý chlad, který je v naprostém kontrastu se žhnoucím slunkem venku. Průvodce nás obohacuje vědomostmi a technickými fakty o tvrzi. Nahlédnu do skladu munice, následuje sklad vystřelených nábojnic, pak zase sklad munice, vzduchotechnika, generátory… až dojdeme poměrně hluboko do tvrze, kde nás čeká tematické divadýlko od dobrovolníků. Zraněného vojáka ošetří, ruka utržená v zápěstí je pro tvrďáky jen povrchové zranění. A jde se přidělovat proviant. Každý z vojáků měl mimo jiné nárok na cigarety a kyselou okurku, aby zahnal (pa)chuť po jídle. Vyzkouším si ulehnout na třípatrovou palandu, kde vojáci spávali – usínali na rozkaz a spali na směny.
Přechod ze 7 °C uvnitř tvrze do vyhřátého letního dne je jako facka. Jako facka od Buda Spencera, když byl ještě v ráži. Ale není čas ztrácet čas. Je krátce po obědě, všem nám kručí v břiše a tak vyrážíme do vojenského muzea. Krom stálé expozice vojenské techniky je tu i přehlídka těžké techniky. Viktor a Igor – borci, co jsme potkali včera v hospodě, tu spolu s Beer Please čepují pivo a prodávají klobásy. A provozují tu jízdy BVP pro veřejnost! Ani jedno si nenechám ujít a Mojo s Mártym jsou nadšení stejně jako já. Ale všechno pěkně popořadě – pivo a klobása k obědu je dobrý start. Od svezení BVP nás ještě zdrží asi hodinová přehlídka vojenské těžké techniky.
Dnes se ukáže technika, která má jak kolovou tak pásovou variantu. První vyjíždí vlastně běžná V3S pro přepravu vojáků a její protějšek je polopásový transportér OT-810. OT-810 je postavený na základech a zkušenostech z druhé světové války s německým polopásovým transportérem Hanomag HKL6p, který se v Protektorátu musel vyrábět. Obě vozidla si nedají nic zadamo a projedou své trasy na tankodromu bez větších problémů. Jako druzí na startovací čáru nastoupí obrněné transportéry. Opět jeden pásový – BVP, a jeden kolový – OT-64 SKOT. Pásové BVP je pomalejší, ale oproti kolovému SKOTu si troufne na mnohem těžší terény, které tankodrom nabízí. Po obrněncích přichází na řadu další dvojice – opět stejná vozidla v kolovém a pásovém provedení. Jsou to těžší kousky vyprošťovacích vozidel. VPV Detva je pásové a kolová je Tatrovka. Nakonec se ukážou nejtěžší kousky zdejšího repertoáru – ženijní mostní vozidla. Kolové AM-50 má místo korby poskládaný most a pásový mostní tank MT-72 má most poskládaný nahoře, kde by standardně byla otočná střílna. Zlatým hřebem je pak rozložení složeného mostu ze hřbetu MT-72, po kterém přejede AM-50. Místo opony ukáže pásové BVP, jak se dělá kouřová clona přímým vstřikováním nafty na rozpálený výfuk a… to je konec, přátelé.
Zakoupíme si lístky na jízdu BVP a čekáme, než bude místo. Zbývají poslední dvě jízdy a my jsme na řadě! Ještě než vyrazíme, tak Igor z Beer Please cosi řekne řidičovi. Nejsem si uplně jistej, ale myslím, že to bylo něco jako „dej tomu teď pořádně.“ Motor zaburácí. BVP sebou cukne. Couvneme. Pevně se držím. Jelikož mám kilt, tak jsem byl pasován do role kapitána vozu. To znamená, že celou jízdu stojím a vyčnívám z šíbru za řidičem. Ostatní cestující jsou v zahrádce za mnou a drží se ohrady, aby nevypadli. Nikdo nechtěl riskovat, že se mi při jízdě kilt zvedne ála Marilyn Monroe. Ani já to nechtěl riskovat. Hlava mi cukne, bokem narazím do hrany strešního průlezu. Projeli jsme příkopem. Řidič tomu dává pořádně zabrat. Prudká otočka. Bláto stříká na všechny strany. I nahoru na mě. Vyjíždíme na kopec hlíny. Sklon je snad 20 % a motor BVP si jen spokojeně pochrochtává. Pásy rozjíždějí už takhle rozježděnou hlínu tankodromu. Voda z kaluží spolu s bahnem se rozstříkne a s posádkou to zacloumá. Já už jsem si našel pevný úchop a jako zkušený kapitán vozidla se jen mírně pokývu ze strany na stranu a dál zrakem kontroluju směr. A přitom mám na tváři krom pár šplíchanců bahna ještě přiblblej úsměv jak malý dítě před vánočním stromečkem.
Obratle mám v páteři z divoké jízdy důkladně přepočítané a přerovnané, na stehně modřinu a kluci na tom nejsou jinak. Divoká jízda skončila. Nahazuju na záda usárnu, na pravé rameno žracák a na levé kytaru. Loučíme se s Viktorem a Igorem a vyrážíme. V plánu je dojít na tvrz Bouda a pak pod tvrz Na Pupku. U Boudy si dáme pivo a pokračujem. Pod Pupkem jsou tři řopíky, kde bychom chtěli přespat. Odpoledne se přehouplo už do druhé půlky a za chvilku se začne stmívat. Bohužel ani jeden ze tří řopíků nemá okolí vhodné k přespání.
Vyrážíme Na Pupek. Je to přímo na turistické trase. Místo, které bychom si nevybrali, ale tma se neúprosně krmí světlem a má velký apetit. Přes kořeny, přes kameny stoupáme k nocovišti Na Pupku. Ve vzduchu je cítit kouř. „Někdo tam asi už bude,“ říkám a kluci souhlasí. Snad se vejdeme. Tmavé obrysy bunkru se ukáží ve tmě, vzduch voní kouřem ohně. Pár kroků a už je vidět i zář zpoza bunkru. Složíme bagáž a jdeme se podívat, zda se k ohni vejdeme. Jsme přeci jen tři, to by mohlo vyjít, ne?
„Ahoj, můžeme přisednout k vám k ohni? Okořeníme večer kytarou a zpěvem,“ pozvu se do party k chlapíkovi, který s asi 13 letým synkem přikládá polínko do ohně. „Vejdete, ale za chvíli se k nám přidá ještě osm slepců,“ odvětí přívětivě. „Slepců?“ řeknu si, ale neptám se dál. Asi jsem prostě blbě rozumněl nebo je to jméno osady. Vytahuju včerejší klobásku a sedám s klukama k ohni. Vtom se z lesa za námi ozve křik. Není rozumět, ale někdo tam sem tam občas zařve. Jakoby se s někým hledali. „A, už jdou,“ prohlásí náš hostitel. Výkřiky v lese se asi 20 minut postupně přibližují a pak se ze tmy vynoří první příchozí ze skupiny, která k nám mířila.
Bílá hůlka oklepává cestu před svým majitelem. Z lesa se po jednom vynořují lidé s batohy a opatrným krokem s bílými hůlkami klopýtají přes kořeny. Jdou s nimi dvě vidomé ženy, které některým pomáhají. Každý ze slepců si hůlkou ozkouší, kde by se mohl posadit. Některé usadí jejich dámský doprovod, který je má očividně na starost. Pozdravem a představením postupně oznámíme svoji přítomnost. A stále s klukama nechápu, jak se taková partička odváží do lesa. Tma jim očividně ale nevadí.
Povečeříme, hrajeme na kytary a večer hezky utíká. Slepci jsou notně posilněni nápoji z nedaleké hospody a tak je zábava hezky bujará. Jeden song střídá druhý a mezi písničkama plyne rozhovor, padají vtipy a do toho před námi praská oheň. „Ochutnáte moji slivovici?“ nabízí jeden z našich nových kamarádů, „sám jsem ji pálil,“ hrdě hlásí. „Proto tak blbě vidíš,“ mu hned vpálí druhý. A podobných vtipů padne za večer ještě spousta!
O ranní budíček se postará jeden ze slepců hledající fusak na spacák. Na to, jak dlouho jsme včera trápili kytary, je stále dost brzy. Hlučné projevy některých však očividně a hlavně „uchoslyšně“ nebyly jen důsledkem požitého alkoholu. Fakt se nedá spát. Vstáváme, balíme se a snídáme. Nahodim na záda usárnu, žracák a kytaru na ramena a loučím se. Márty s Mojem taky vyšlou své pozdravy směrem k probuzené skupince a už jdeme. Vlak nás má za chvíli nabrat a ještě chceme vidět několik bunkrů, hlavně ten převrácený!
