Je ráno a je zima. Fouká vítr a nebe halí mraky. Dnešní cesta bude asi trochu náročnější. V plánu je skoro 20 km. Vstáváme a já hledám něco, z čeho bych uvařil čaj. Na kafe ani na čaj jsme si při balení nevzpomněli. Nevadí, vím přeci, že čaj se dá udělat z lecčeho.
Cestou jsem včera viděl několik keříků borůvek. Je to jasný, bude borůvkový čaj. Jenže borůvkové keře nemají ani jeden lístek! Obejdu několik keřů a žádný ani jeden lístek, jen sem tam raší pupeny. „Divný,“ pomyslím si, „většinou pár lístků zbyde.“ Ale co, opatrně utrhnu z několika keříků po jednom pupenu. Přiberu mladý výhonek ze smrku. Bude to muset stačit. Čaj z toho není špatný a je teplý. K čaji si dávám domácí bábovku, kterou doma na cestu upekla Jarča. To se to hezky půjde!
Vyrážíme po červené značce, která vede celou hřebenovkou na Pěticestí. Je tam chata s občerstvením, potkali jsme ji včera a doufáme, že dnes bude otevřená. Mají tam čaj s rumem a my včera vynechali strategickou poradu. Vlastně jsem si nevzal ani pivko na večer k táboráku! Žalostně odfláknutá příprava, co? Máme štěstí a bistro je otevřené. Čaj s rumem chutná suprově a na chvíli vyžene z těla nepříjemnou zimu, kterou do mě tlačí neustálý vítr. „Minimálně do čtyř tady budu, tak šťastnou cestu,“ loučí se s námi prodavač z budky a my vyrážíme ke kopci Homole. Půli plánované trasy.
Cesta vede přes Kunštátskou kapli. Je to zároveň naučná stezka Po hřebeni Orlických hor a u kaple je jedna ze zastávek. Na informační ceduli se dovídám, proč jsem nemohl ráno najít boruvkové listí. Nejsou to borůvky! Jde o vlochyni bahení. Vypadá vlastně skoro stejně jako borůvka, jen nebarví. Prý je nejedlá a při pozření cca 300 g a více může způsobit zvracení a bolest hlavy. Což jsem zjistil až doma, na infoceduli k naučné stezce to nepsali. No, do čaje jsem jí tolik rozhodně nenasbíral a ani jeden z příznaků se neprojevil. Jdeme dál.
Cesta od kaple je uzounká. Vlastně je to spíš cestička. Cestička lemována klečemi a malými smrčky. Každých pár metrů se stezka zavlní mezi stromky a zmizí ‚za rohem‘. Znovu se na kousek ukáže, až když obejdeme nejbližší borovičku. Jde se po ní příjemně a za chvilku stojím na nejvyšším bodě naší výpravy – na kopci Tetřevec – 1041 m n.m. a žádný výhled. Ne, že by bylo zataženo, ale všude kolem jsou stromy. To, že není výhled mě zase tolik netrápí. Aspoň tu tak nefouká a les je na hřebenech opravdu hezký. Nejbližší výhled nás čeká před kopcem Homole.
Výhled je a před námi klesá cesta dolů z Tetřevce, abychom hned na to vylezli nahoru na Homoli. Panorama se nahoře opět nekoná, a navíc začalo slabě pršet. Vlastně ne. Jsou to spíš malé krupky, než déšť. Možná jsem to s tím posledním sněhem zakřiknul. Jsme na rozcestí Pod Homolí. Déšť krupek moc dlouho nevydržel a my pokračujeme po modré. Je čas pro návrat a dočerpání energie v podobě čaje s rumem v občerstvení na Pěticestí. Ještě ale musíme stihnout oběd.
Vyrážím tedy do mírného kopečku po modré. Po asfaltce, která vede k vysílači. Kousek před značkou zákazu vjezdu se modrá stáčí do lesa a začíná zase klesat. Z 960 m n.m. sestoupáme na asi 780 m n.m. a pak začneme zase stoupat. Cesta ale už není rozhodně tak hezká, jako byla na hřebeni. Vyjeté koleje v lesní cestě a plno kamení. Prudký kopec dolů a plno šutrů. Některé velikosti dlaně, některé větší. Některé velikosti dlaně Yettiho. „Chtělo by to ty nový boty,“ říkám si. Mám vybrané jedny pěkné trekové. Mártymu je okukuju už delší dobu, je s nima spokojen a tahá je pokaždé, když vyrazíme. Jenže v těch svých jsem prošel Mallorcu a nespočet kilometrů po ČR. Těžko se s nimi loučit…
Vtom mi ujede jeden z kamenů. Noha se smeká. Vrávorám. Ustál jsem to. „Opatrně!“ ozve se za mnou Jarča. „V pohodě,“ odvětím a pokračujeme sestupem z kopce dolů. Dávám si trochu větší pozor a cesta dál mizí pod mými kroky.
Ukazuju na neznačenou cestu, kterou si zkracujeme návrat k Pěticestí. V břiše mi pomalu začíná kručet. Jenže vítr fouká i tady dole a zastavovat se mi tak moc nechce. Míjíme několik posedů. Překračujeme bublavé potůčky vlévající divokost do Divoké Orlice a za chvíli je před námi velký krmelec se spižírnou. Je tam asi největší počet bochníků chleba, co jsem kdy pohromadě viděl. To je znamení!
Sedám na pařez kousek od krmelce a Jarča oproti mně. Rozdělávám vařič a konzervu, obědváme. Trochu mě začala bolet noha, kterou jsem před asi půl hodinou špatně došlápl. „Dám jí chvilku klidu během oběda, nabereme energii a půjde to,“ myslím si. Teplý zálesácký guláš pozvedne morálku a za chvíli jsme připraveni vyrazit. Postavím se, ale…
Noha, kterou jsem nešikovně došlápl na vratký kámen, se rozležela a nechce jít dál. Začíná pěkně bolet. „To není dobrý,“ svěřím se se svými obavami Jarče. Naštěstí je to s každým krokem lepší a lepší. Nakonec, když jdu do kopce, tak je to úplně nejlepší. Ještě, že nás čeká převážně stoupání. K bistru na Pěticestí je to asi tři kilometry a noha stále ‚drží‘. Snad jsi rozchodím. Ale s každým krokem si pomalu začínám uvědomovat, že nevydrží. Nerozchodím ji.
U bistra se na chvíli posadím. V plánu je přeci svačinka. Teď už vím, že to byla zásadní chyba. Jakýkoliv odpočinek dává noze příležitost se rozbolet víc, než před tím. Nejhorší je jít po rovině. Do kopce to není tak hrozné. Po rovině peklo. Z kopce? Říkejme tomu ‚předpeklí‘. Moje levé chodidlo mi říká, že zítřejší výlet budeme muset odložit. Dojdu k autu. Dojdu nebo spíš dokulhám. Sundávám si levou botu. Noha je mírně nateklá a bolí. Křupnutí jsem neslyšel a zrovna si teď ani nevybavuju, z čeho může tak bolet. Lehám si tedy do auta, dám jí chvíli pauzu. Vybavuju si ten karambol na kameni. Nohu dávám co nejvýš. Přiložil jsem k ní ještě trochu studený chladicí blok z autochladničky. Moc to nepomohlo. Co teď? Kdo ví, o kolik mi to nateče do zítra? Po několika minutách je rozhodnuto, jede se domů. Na nějakou dobu to asi byla moje poslední cesta.
Podle lékařské zprávy to odnesly ‚jen‘ vazy. Doufám, že mě to nevyřadí na dlouho. Po týdnu klidového režimu jdu na kontrolu a snad ji pak budu moct trochu rozhýbat. Do Orlických hor se určitě ještě vrátím!