Konečně jsme se dostali na řadu!
Je ráno. Včera jsme si řekli, že budeme vstávat brzy. Ferrata, na kterou se chystáme (De Luca Innerkofler), se chodí obousměrně a prý je tam vždy nával. Budík v 6:00. Budík v 6:40. První bus k nástupu na ferratu jede v 8:04. Jedeme tím v 9:04. No, co… Bus stojí €4 a měla by to být zpáteční jízdenka. Pokud bychom chtěli 4 km do kopce dojet autem, zaplatíme €30 mýtné, jak jsme včera zjistili. Bus je jasná volba.
Navrchu u horské chaty Auronzo se ještě rozhodnu, že by bylo moudré si po dvou dnech v autě trochu „odložit“. Veřejné záchody tam byly a byly čisté. Jenže turecké. Teorii znám, praxi jsem úspěšně zvládl také. Jde se! Popis nástupu byl poněkud strohý, ale dorazili jsme na místo. Oblékáme sedáky a po chvíli vysvětlování co a jak dělat cvakáme oba ferratové sety na lano. Jde se! Cesta je velice hezky jištěná. Začala tunelem z první světové války. Pak je velká část nejištěná, ale vůbec to nevadí. Stezka je asi půl metru až metr široká a nehrozí snad žádné nebezpečí. Pokračujeme. Sem tam se vyhneme protijdoucím ferratistům. Sem tam pouštíme rychlejší za námi.
Dorazili jsme pod vrchol. Je tady dopravní zácpa. Asi 20 ferratistů čeká na ty, kteří sestupují z vrcholu. Jdeme se podívat kousek za roh. Je tam super výhled a vracíme se do fronty. Je asi 12:07. Čekáme frontu, než asi 8 ferratistů sestoupí. Jsme na řadě. Střídáme sestupující a jdeme na vrchol ve skupině asi 9 lidí. Jsme ještě blíže pod vrcholem. Úzká cestička je opět ucpaná. Očividně nějakou agenturou, která sem vzala na ferratový zážitek důchodce. Opět čekáme. Asi 7 minut. Jakési dvě rakušanky to vyřešily elegantně. Jdou jinudy. Sice to není jištěné, ale není to ani náročné. Jsme jim v patách. U úzké cestičky bychom se na řadu nedostali. A je to tady! Dosáhli jsme vrcholu! Jsou tu dva kříže, dřevěný a kovový. Mraky lidí a super výhled na Tre Cime. Uděláme pár fotek, poobědváme a pokračujeme. Slézt je těžší, ale Jarča to zvládá bravurně. Při sestupu zase čekáme, než se dostaneme na řadu ve vrchní úzké části.
Pokračujeme v sestupu. Vtom slyšíme padat kamení. Instinktivně se tiskneme ke skále. Kámen trefí prve Jarču a pak mě. Shora se ozývá „are you ok?“ a my odpovídáme „ok“. Dva kroky a sype se štěrk. Já jsem už dole kus od slezu. Padá další kámen. Trefi Jarču do helmy a mě do lýtka. Ze svého úhlu vidím, jak si tam nějaký dva francouzi podávají kamení a cosi si říkají. Rychle jejich směrem posílám pár nadávek a říkám jim ať toho nechají. Nastupujeme poslední úsek. Říkám si, že je to zvláštní. Jde se jištěný úsek dolů. Poměrně strmý a celkem nepříjemný. No, jasný! My jdeme celou ferratu „obráceně“! Cestou míjíme několik dalších ferratistů, kteří jdou do protisměru. Našeho protisměru. Ale je to dobrý, rozhodně nejsme jediní, kdo jdou tudy dolů. Za námi je jich dost. Těsně nad koncem ferraty, nás míjí tři „ferratisti“. Pán v letech. Kluk asi kolem 14 let. A třetí je asi 20 letý mladík. Nikdo z nich nemá žádnou výbavu. No, vtipný. Cpou se před nás a já doufám, že se neuvolní žádný kámen. Jediný, komu to přišlo poněkud nebezpečné byl 20 letý mladík. Daváme jim odstup a pokračujeme.
Poslední kus je už bez jištění. Jsou to tunely z první světové války. Je z nich krásný výhled na Tre Cime. Dominantu a nejznámější útvar Dolomitů. Procházíme několik tunelů. Odírám si helmu o nízké stropy a za chvilku jsme dole. Ještě hodinu cesty k busu po „turistické dálnici“.
Bus by nás měl svézt za 10 minut dolů. Je tu, opět fronta. Zbývají poslední tři odjezdy busu v půlhodinových intervalech. Do prvního se nevejdeme. Aspoň si v buse sedneme. Přijíždí další bus. Zastavuje. Otvírá dveře a řidič cosi říká. Italsky samozřejmě. Od řidiče odejde chlapík, mávne na skupinu asi 40 dětí ve věku maximálně první třídy a ta se rozběhne k busu. Je to jasný. Nevejdeme se. Bus je plný a ozývá se z něj řev děcek. Řidič ukazuje na stále rostoucí frontu obě rozevřené dlaně a říká něco jako „tzen minuten“. Za 25 minut je tu další bus. Konečně přišla řada i na nás. V buse se dovídáme, že zpáteční jízdenka není zpáteční. No, za celkem asi hodinu a čtvrt čekání ty 4 eura rozhodně stojí. Následuje přesun k Lago di Caldaro. Na benzínce měním prasklou levou žárovku světla u auta. O kus dál potkáváme několik prací na silnici a dnes již tradiční fronty. Ale tyhle jsou v klidu. Parkujeme kousek od jezera vedle tří karavanů. Můj campervan tu vypadá jako malá černá ovce rodiny, ale my jsme spokojení. Jarča, že má zdolanou první ferratu a já, že jsem zvládl své „poprvé“ na tureckém záchodě.
