Vykládám z košíku poslední kus nákupu na pás, platím, sešlápnu plyn a jedu. Déjednička je kupodivu průjezdná a cesta rychle utíká. Aby ne, společnost mi dělá kamarádka Klárka. Po uspěchaném pátečním pracovním dni a skoro probdělé noci sledováním perseidů jsem za hovor při řízení hodně rád. Čekají nás totiž zhruba tři hodiny jízdy. Až na Soumarský most.
Je skoro jedenáct večer. Tma jako v ranci. Po nebi se sem tam proletí padající hvězda a shoří v atmosféře. Včera kulminovaly perseidy, a navíc je nov. Nebe září hvězdami. Rozpaluju petrolejku a v mihotavém světle plamínku lampy s Klárkou stavíme stan. Na oslavu naší úspěšné cesty objednávám pivo a ťukáme si s panákem zelené. Konečně někdo, kdo si ji se mnou vypije!
Ráno vyzvednu bratra a jeho Martinu na konečné naší plavby. Tým je kompletní. Na infocentru NP Šumava si vyzvednu čísla na lodě a jdu k bráchovi a holkám. Instrukce jsou jasné. Nevystupovat z lodi mimo k tomu určená místa. Nehrabat pádlem po dně. A pár dalších, která dodržuje každý, kdo se umí chovat, běžně. Beru lodě vzadu, Vojta vepředu a neseme je k vodě. Klárce stále chybí důvěra v mé kapitánské schopnosti. Snad to brzy opadne. Nastupujeme oba do lodi. Brácha přidržel loď Martě, pak taky nastoupil. Vyplouváme.
Ve Vltavě je vody dost a celkem hezky teče. Vojta s Marťou na nás trochu ztrácí, ale tentokrát mám línýho háčka, tak naši bárku brzy doplujou. Není kam se hnát. Klidně si kormidluju. Řeka se stáčí doprava a doleva a kemp mizí z dohledu. Klárka mi začíná trochu věřit.
Překvapuje mě, že brácha s Marťou jsou na vodě teprve podruhé. Ale zvládají to solidně. Levý břeh je pokrytý lesem a napravo se líně povaluje vysoká tráva. Vojta s Marťou travnatý břeh párkrát „navštíví,” ale brzy si zvyknou a už řídí hezky rovně.
Sem tam leží ve vodě kmeny, klacky a roští, ale trasa je vždy prořezaná a dá se proplout. Hodina a kousek z naší plavby je pryč a je tu první odpočívadlo. Vltava tu tvoří hezkou zátoku, kam se nesmí, ale kus pevniny je vyhrazen pro znavené řekoplavce. Ideální místo na oběd. Včera čerstvý chléb s naloží šunky, debrecínky a sýra, aby byla síla. Doplují nás tu další cestovatelé a to je pro nás signál, že bychom měli pokračovat. Uvolnit místo na odpočívadle.
Ještě z pevniny zamáváme projíždějícímu vlaku a už podplouváme železniční most. Břeh je kolem vody vysoký a na něm stále leží stejná vysoká tráva. Slunko pálí a já si vyčítám, že jsem v tom shonu balení zapomněl klobouk. Teplá Vltava se stačí doprava, doleva a zase doprava. Místy by podle mapy měly být na pobřeží řopíky bývalého opevnění Československa, ale přes vysoký břeh a trávu nejsou vidět. Jediný řopík, který jsme viděli, byl že začátku v kempu.
„Jé, užovka, koukejte,” ukazuju na na hladině se vlnící černý provázek s viditelné žlutými měsíčky. Ještě, že je to jenom užovka, a ne hroznýš, jako na Sázavě. Had odplul do bezpečí břehu a my spekuluje, jaké další zvíře bychom mohli a hlavně chtěli vidět. Ledňáček by byl super. Tak snad, uvidíme.
Meandry pokračují a proschlá step se kolem Vltavy rozprostírá až ke vzdáleným lesům. Na dalším odpočívadle doplujeme lodě, které vypluly před námi. Na břehu je infotabule o místní fauně a floře a před ní v zemi vražený dřevěný stůl a lavice. Dojídáme svačinku a od břehu odrazíme ještě před skupinou, která připlula před námi.
Končíme u vesnice Pěkná, kde má Vojta zaparkované auto. Zatímco jde pro vůz, s holkama vyfoukneme a složíme naše koráby. Ledňáček se neukázal a celkově mi přišla celá cesta trochu nezáživná. Oproti dobrodružné výpravě z Litovle přes Malou vodu až nudně nezajímavá. Uvidíme, co přinese zítřek!