Přijíždíme na parkoviště, které je sice zavřené, ale dá se tu parkovat. Kousek od parkoviště začíná turistická cesta značená oranžovými šipkami. Míjíme bizoní kavárnu, mostek a pokračujeme dál. Sleduju oranžové šipky vedoucí cestou z jemného písku.
Míříme do Provensálského Colorada, které jsem viděl na pohledu v Abbaye Notre-Dame de Sénanque. Písek pod nohami se svou jemností, bělostí vyrovná nejjemnějším pískům pláží. Mezi kopečky písku jsou stopy turistů a kolem cesty vedou stružky vymleté od vody. Okolní písky zpevňují listnáče, keře a trávy. Rostou na bílém písku smíchaném s hlínou i na rudou barvou tmavnoucí cestě. Opravdu se cesta z bílého písku najednou změnila v červenou až sytě rudou a za chvilku jsme stáli před rudým pískovcovým masivem. Masivem, který by někdo jako kouzlem vytrhl z Colorada v USA.
Hned vedle masivu informuje všechny příchozí cedulka, že je zde zakázáno kempování, chůze mimo značené cesty, rozdělávání ohně a vše ostatní, co je zakázáno i u nás v národních parcích.
Vydávám se dál mezi skály. Každý krok se zaboří do písku, čistě rudooranžového písku. Písku, který navíc barví jako křída. Bílá obruba podrážky se mi každým metrem barví zrnky písku více, a více do červena.
Od prvního masivu nalevo trčí ze země skála. Mezi borovicemi a křovinami se vystavuje každému návštěvníkovi. Za ní se do ještě větší výšky tyčí stěna barevné skály. Skály, která tvoří přírodní hranici Colorada.
Pod vysokou hraniční skálou jsou malé pískové kopečky které spojují menší skály a skalky. Mezi nimi sem tam vyrůstá stromek, borovice nebo keřík. Obrázek jako vystřižený z divokého západu. Jediné, co zde chybí, jsou totemy indiánů, teepee, frajer v šeráku s ostruhami jedoucí na koni a nebo snad přestřelka indiánů s bledými tvářemi.
Poslední část cesty Coloradem se dělí na dvě. Jedna vede zpět k parkovišti a druhá kamsi do lesíku, který obepíná Colorado z druhé strany. Lesíkem se vine cestička z bílého písku. Mezi stromy vykukují barevné skály a cestičku sem tam protne potůček. Malý potůček na jeden delší krok. Stezka, přírodní schody z kořenů stromu u cesty a zase tůňka na jeden malý skok.
Pomalu stoupám do mírně se zvedajícího kopečku. Bagančata, ve kterých jsem šel brzy po poledni ferratu, jsem vyměnil za sportovní mokasíny. Líp se v nich řídí, není v nich takové vedro a… no, zapomněl jsem se na parkovišti přezout. Stoupání a ani terén ale pohory nevyžaduje a jde se příjemně. Písek tlumí každý krok a za chvilku se otevře výhled na celé Colorado.
Vyhlídka o kousek výš a o kousek dál pak nabízí pohled na klasickou rudou skalní homoli. Opakuju se, ale opět jako vystřiženou z amerického Colorada. Slunko je už nízko nad obzorem a tak se na vyhlídce nezdržujeme a loučím se s oranžovými skalami Colorada, francouzského Colorada.
Stále sledujeme oranžovou šipku. Míjíme sendvičové občerstvení. Slyším ze zahrádky hlasy, a i přes to, že má být zavřeno, přistoupím k zamčené brance. Branka i kamenný plot mi sahá asi po prsa a na zahrádce vidím sedět pár v letech. Povídají si francouzsky a očividně jsou to majitelé. Všimnou si mě a pán pronese francouzsky nějakou větu. Nevím, jestli je to komentář na mou přítomnost vůči jeho přísedící dámě nebo dotaz určený mně. Pokynu mu hlavou na rozloučenou a otáčím se, má zavřeno. Vtom se lámaně ozve se silným francouzským přízvukem „du jů wont somfink?“ a já se vrátím k brance a kamenné zídce. Prohodíme pár slov a hned jsem o 8 € lehčí, ale o láhev vína a tip na dobrého vinaře nedaleko bohatší.
Po ferratě, levandulových polích a krásné Mayovské baště divokého západu v Provensálsku se vracíme zpět na hotel a ráno do ČR. Až se mi nechce věřit, kolik se toho dá stihnout za jeden den!
